Při průzkumu Prášilského jezera vědce překvapil nečekaný živočich

Naposledy se vědci potápěli pod hladinu Prášilského jezera v 90. letech právě kvůli šídlatce, nicméně nalezli jen pusté dno v té době ještě silně kyselého jezera. Výskyt šídlatek na našem území byl potvrzen pouze v Černém a Plešném jezeře, kde jsou dodnes pravidelně sledovány hydrobioložkou Martinou Čtvrtlíkovou. Právě ona byla nyní požádána o potápěčský průzkum Prášilského jezera. Při ponoru sice vyloučila existenci šídlatky, ale objevila mnoho nečekaných vodních organismů. „Dno mělkých příbřežních oblastí místy pokrývaly železité sraženiny s množstvím tmavě zelených porostů větvených řas, které se vyskytovaly v hloubce do dvou metrů a na volném dně severní části jezera dosahovaly téměř stoprocentní pokryvnost při výšce porostu 5 centimetrů,“ popisuje Martina Čtvrtlíková (Obr.1). Mikroskopická  analýza pak ukázala, že se jedná o ruduchy (červené řasy) rodu Batrachospermum (Obr. 2). Souvislé porosty této ruduchy hojně osídlovaly larvy dravých chrostíků druhu Holocentropus dubius, které dosahovaly počtu až 40 jedinců na metr čtvereční. Chrostíci jsou skupinou křídlatého hmyzu s přeměnou dokonalou, jejichž larvy žijí ve vodě a staví si schránky z nejrůznějšího materiálu. Nad řasami i hlouběji nad volným dnem byla pozorována hejna vodních ploštic z čeledi klešťanek.

„Největším překvapením pro nás však byl objev slizových kolonií o průměru až několik centimetrů s výrazným zeleným okrajem, které porůstaly ponořené větve padlých stromů do hloubky dvou metrů,“ říká hydrobiolog Petr Znachor (Obr. 3 a 4, Video 1). Jedná se o koloniálního nálevníka druhu Ophrydium versatile (lahvenka velká, řád Sessilida, třída Oligohymenophorea), mezi jehož význačné charakteristiky patří právě tvorba nápadných slizových kolonií, z nichž největší obsahují až jeden milion buněk. Jednotlivé buňky jsou seřazeny v okrajových částech kolonie a vnitřek kolonie tvoří želatinoidní hmota. Tu často osidluje velké množství dalších organismů, např. bakterie, sinice nebo rozsivky, díky čemuž  se tyto slizové útvary někdy přirovnávají k mikrobiálním zoologickým zahradám.

Samotné buňky lahvenky mají, jak název napovídá, lahvovitý tvar o délce 200–300 mikrometrů (Obr. 5 a 6) a dokáží se rychle smrštit do kulovité podoby (Video 2). Na vnější části jsou „buněčná ústa“ se dvěma řadami spirálně uspořádaných brv, směřujících ven z kolonie. Lahvenka je ovšem zajímavá i způsobem svého života. Typickým znakem jednotlivých buněk je velké množství zoochlorel – endosymbiotických řas o průměru cca 5 mikrometrů (Obr. 7), jejichž počet může dosahovat až 1200 na buňku. „Ačkoli je lahvenka živočich, právě přítomnost symbiotických řas jí umožňuje kombinovat živočišný a rostlinný způsob života. Symbiotické řasy jsou převážně zodpovědné za tvorbu cukrů, živiny (dusík a fosfor) nálevník získává filtrováním vody a chytáním rozptýlených částic včetně baktérií,“ vysvětluje Petr Znachor.

Přestože jsou velké slizové kolonie ve vodě nepřehlédnutelné, tento nálevník dosud uniká pozornosti vědců a v odborné literatuře ani na internetu nelze jednoduše dohledat přehledný souhrn lokalit s jeho výskytem. Uvádí se, že se běžně vyskytuje v čistých jezerech a tůních severní a jižní Ameriky a v mírném pásu Evropy a nedávno byl výskyt tohoto druhu potvrzen také v jižní Africe. I když se nepodařilo doposud nalézt žádné zprávy o výskytu tohoto druhu v České republice, z dokladovaných nálezů u našich sousedů v Bavorsku či Polsku lze usuzovat, že tento druh se může vyskytovat také u nás. V případě šumavských jezer jde tak  o první zdokumentovaný nález svého druhu. Vzhledem k tomu, že se jedná o čistomilný druh, je jeho objev pozitivní zprávou a potvrzuje postupné zotavování jezer z acidifikace (tzn. znečištění kyselými dešti). Přestože kolonie tohoto zajímavého organismu jsou schopny porůstat nejrůznější povrchy, v případě Prášilského jezera (Obr. 8) se vyskytovaly výhradně na ponořených větvích padlých smrků, které tak tvořily významný strukturální prvek společenstva vodních organismů. Nálezy hydrobiologů tak ukazují překvapivé souvislosti a podtrhují význam bezzásahového managementu uschlých smrkových porostů pro spontánní přírodní procesy, které vedou k zvyšování biologické rozmanitosti, tak i oprávněnost zákazu koupání v šumavských jezerech.